Když si Hana Brodníčková (46) před lety brala do péče své první dvě děti, byla její, pěstounská dcera‘ Ajka negramotná. V osmnácti letech. Díky Haně má dnes dodělané učiliště a spoustu nevlastních sourozenců.

Hana Brodníčková vyrůstala v poměrně přísné rodině, a když byla sama, věnovala se učení, čtení, a hlavně snění – třeba o tom, jak jednou bude mít velkou rodinu. Po studiích na vysoké a ‚workoholických‘ letech strávených v Belgii se vrátila do Česka, do malé vesnice nedaleko Litomyšle.

„Nebylo to tak, že bych se ze dne na den rozhodla být pěstounkou. První dvě holky, o které jsem se začala starat, jsem potkala úplně neplánovaně. Žily v sousedství, jen s otcem, který byl alkoholik. Chodily ke mně čím dál častěji, až nakonec skončily u mě v péči. Nebylo to s nimi jednoduché, ani jedna z nich neměla hygienické návyky, chyběl jim řád, do té doby trávily život spíš venku než v rodině. Ale přestože to s nimi bylo hodně složité, došlo mi, že je to něco, co dává životu smysl,“ vypráví Hana. Ajka, v té době čerstvě plnoleté děvče, byla negramotná, nikdo v té době nekontroloval, jestli chodí do školy. „Nebylo to tím, že by nebyla schopná se učit. Začaly jsme studovat spolu, a když jí bylo devatenáct, naučila se číst, později i psát. Zanedbání z biologické rodiny je však bohužel znát dodnes. Zato její mladší sestra v mé péči odmaturovala a teď se chystá do Anglie jako dobrovolnice pracovat s mládeží.“

Po čase se Hana rozhodla, že rodinu rozšíří, měla jen jednu podmínku: chtěla další holčičku. Na druhou stranu jí ale nevadilo, kdyby měl nový člen rodiny třeba mentální postižení. „A tak k nám přišla pětiletá Bára. Už od začátku měla hodně specifické projevy, úplně jiné, než jsem u dítěte čekala. V jejím chování jsem brzy zpozorovala autistické rysy – ráda se houpala, ráda točila s věcmi. To samo o sobě ještě nemuselo nic znamenat, deprivované děti z domovů mohou mít velmi často podobné známky chování i bez diagnózy. V průběhu let se však ukázalo, že Bára má Aspergerův syndrom – sice má nadprůměrné IQ, ale menší sociální cítění. Dnes je jí jedenáct a se svými vrstevníky nedokáže vést konverzaci. Přitom si velmi ráda povídá, má skvělou slovní zásobu, ale málokdy někomu cizímu odpoví na otázku. Má svoje specifické hry i komunikaci,“ popisuje Hana Barborku, kterou má v péči už šest let.

Agrese jako forma strachu
Starší holky jsou dnes již dospělé, osmadvacetiletá Ajka ale stále žije s Hanou. „Asi nikdy nebude fungovat úplně samostatně, její sociální zanedbání bylo příliš hluboké. Předloni si sice dodělala zahradnické učiliště, ale stále jsou situace, kdy potřebuje pomoc a doprovod,“ říká Hana. Výchova starších dětí a malé Báry byla komplikovaná, dlouho trvalo, než se všechny dohromady sžily. „A když se to konečně povedlo, chtěla jsem do rodiny ještě další dítě, hlavně proto, aby Bára měla mladšího sourozence. Dala jsem si žádost o další holčičku, s holkami jsem byla dohodnutá. Ale o prázdninách jsme se náhodou seznámily se dvěma sestrami – dvanáctiletou a jedenáctiletou. Nabídly jsme jim hostitelskou péči, braly jsme si je na víkendy. Ta mladší si u nás zvykla a jezdila k nám ráda, tak jsme si ji vzaly do péče. Už jsou to čtyři roky, Stázce bude letos patnáct,“ říká Hana.

Stázku, tmavookou černovlásku, jsem potkala u oběda, na první pohled jde o velmi bezprostřední a živou bytost. Napadá mě, že vlastně může být tak trochu výhoda, když do rodiny přijde starší, samostatné dítě. „No, před podobnou úvahou bych varovala. Zvlášť když jde o děti z dětských domovů, které si dost často prožily nějakou deprivaci – i ty větší potřebují mnohdy hodně velkou pozornost. Zrovna Stázka dost rivalizovala, žárlila a nárokovala si mě pro sebe,“ upozorňuje. Hana se s agresivními projevy u dětí setkala dost často a trvalo měsíce, než podobné reakce péčí, trpělivostí a láskou odbourala.

Dítě jako nepřítel
Hana také otevřeně přiznává, že pěstounství vždycky není procházka růžovým sadem. „Ale dalo mi to hrozně moc. I když jsem byla někdy dost zoufalá. Dnes – deset let poté, co jsem si vzala do péče starší holky – jsem mnohem víc v pohodě. Někdy se totiž i dítě může chovat nepřátelsky, ve skutečnosti z toho ale jde snadno rozklíčovat, že se něčeho bojí a tímhle způsobem jen reaguje na vlastní selhání nebo traumatické vzpomínky. Lidé, co mají problém s emocemi, se k nepřátelskému a obrannému chování uchylují docela často.“

S dětmi Hana tráví veškerý čas, s Bárou se dokonce učí v domácí škole, několikrát týdně ji vozí i do zájmových kroužků. Volno tráví společně, třeba při hraní společenských her, na televizi koukají maximálně o víkendu. Má při tom všem Hana vůbec čas na sebe? „Musím si ho udělat, bez toho to nejde. Čas od času se i vyspím. Odpočinek je nutný, syndrom vyhoření je zrovna u pěstounů dost častý.“ Také ji trápí, že s některými přáteli poté, co začala být pěstounka, ztratila společnou řeč. „Moje problémy byly od těch jejich naprosto odlišné. Mám sice spoustu kamarádů z ‚náhradky‘, ale zároveň je důležité neztratit kontakt s normálním světem. Naštěstí bydlím na vesnici a mám dvě skvělé kamarádky, které mi pomáhají,“ vypráví Hana, která v problematice pěstounství radí i jiným rodičům, jezdí na přednášky a o pěstounství dokonce napsala knihu Dary se přeci nevracejí.

Biologičtí rodiče vítáni
Když poslouchám její příběh, napadá mě, proč se vlastně rovnou nerozhodla pro adopci. „Nad tím jsem přemýšlela spíše v době, kdy jsem se ještě o žádné dítě nestarala. Ale v ústavech je přece spousta dětí, které nejsou právně volné, a tudíž jsou k adopci nevhodné. Navíc adoptovat malé miminko chce poměrně dost lidí, ale co ty starší děti, ty s handicapem nebo s nižší inteligencí? Nemají šanci dostat se do adopce. Díky tomu, že jsem se neplánovaně začala starat o náctileté děti, moc dobře vím, že i ony potřebují lásku a rodinu, která je správně směruje,“ tvrdí Hana.

Pěstouni se dost často obávají toho, že dítě bude vyžadovat kontakt s biologickou rodinou. Jakou zkušenost s tím má ona? „ Dítě by mělo mít povědomí o své vlastní minulosti, jsem v tom trochu detektiv, po biologických rodičích jsem občas pátrala sama na vlastní pěst. Třeba Barborčina máma je hodná, byť sociálně slabší žena, vídáme se tak jednou za rok. Nepředstavuje pro nás žádné ohrožení, Bára z ní nemá žádné strachy. Ty měla spíš dřív – občas se bála, že bude muset zpátky k paní, co ji nosila v bříšku.“ Mimochodem, všechny děti Haně říkají „mami“.

A co strach, že se u dětí po čase objeví nějaké neblahé genetické sklony? „Občas mi lidé říkají, ať si dávám pozor na geny. Pro mě jsou to ale jen předpoklady, které se mohou dále rozvíjet. A jakým způsobem by se asi rozvíjel Barborčin úžasný pěvecký talent, kdyby zůstala v ústavu? V pěti letech neuměla zazpívat ani halí, belí, a dneska jezdí po soutěžích. Geny všichni berou z negativního úhlu pohledu, ale co já vím – moje biologické dítě by třeba vůbec nemuselo být takhle talentované! Vždyť i já sama se pořád měním, vyvíjím se společně s holkami, a taky mám přeci nějaké geny.“
Občas se lidé Hany ptají, jestli ji nemrzí, že nemá vlastní dítě. „Někdy mě napadne, jaké by to asi bylo, být těhotná. Ale nedovedu si představit, že bych měla někoho raději než moje holky.“

Napsala: Kristýna Mazánková

Zdroj: http://www.marianne.cz/