26. 1. 2016 | Autor: Iveta Vávrová
„Od roku 2013 hraji. Občas hraji sám, občas se sestrou,“ říká Bartoloměj, který rád hraje dětskou hru, kde si tvář hlavní postavičky může upravit.
„Tato hra je tvořivá,“ popisuje Bartolomějova maminka Alena. „Dá se v ní pracovat s velkou škálou výrazů a on se realizuje. Obsahuje empatickou složku, to, že se nějak tvářím, něco znamená. To do té doby neznal.“
Julius Bittmann dodává, že je ale potřeba hru vybrat podle individuálních potřeb každého autisty.
„Mít individuální přístup ke klientovi a říci, co ho znervózňuje, zneklidňuje, co ho vede k tenzi. A s tím pracovat.“
Dětská psychiatrička Jana Schmidtová naopak před agresivní hrou varuje. „Děti mohou snadněji propadnout tomu, že je to realita, že se to může.“
Jak dodává i počítačové hry a programy by rodiče měli používat s mírou. „Je to takové návykové, potom někdy dává dítě přednost počítači před ostatní komunikací,“ upozorňuje Schmidtová.
U Bartoloměje to ale funguje, říká maminka Alena. „Ochota se podělit o to, že něco udělal a chtěl to ukázat. To byly vždy věci, které byly niterně jeho, a naopak se bránil tomu, aby do jeho světa někdo vlezl a najednou ho chtěl sdílet.“
Národní ústav pro autismus chce teď zkoumat, jaký dopad má hraní počítačových her na děti s autismem.
Ze zdroje : www.rozhlas.cz