Autismus nám může mnohé nabídnout. Nesmíme tento handicap vidět jen v negativním světle. Jde o zajímavý vhled do života dítěte, které nás vidí v kouscích jako skládačku a naše jednání je pro něj neuchopitelné.
Slovo autismus bylo poprvé vyřčeno E. Bleurelem roku 1911 a charakterizovalo uzavření jedince do sebe a plnou sociální izolaci. Od té doby se výzkum oblasti autismu posunul a stále posunuje kupředu.
U této vývojové poruchy se setkáváme s tzv. triádou postižení;
- problémy v sociální oblasti (špatný oční kontakt, nezájem o druhé lidi, ignorace světa kolem sebe, chybění sociálního úsměvu)
- komunikaci (opožděný jazykový vývoj, nereaguje na své jméno) a
- chování (hyperaktivita/hypoaktivita, fixace na různé předměty, nespolupracuje).
Co se skrývá za triádou postižení
A tady se zastavíme. Pracovala jsem s mnoha dětmi s autismem a žádné nebylo stejné. Triádu postižení proto berme s rezervou jako pomocný nástroj při vyšetření. Věřím, že když rodičům, kteří o autismu nikdy nic neslyšeli, vložíme do rukou podobný leták nebo je zasypeme odbornými názvy, budou z diagnózy jejich dítěte ve větším stresu. Každý rodič si všimne odchylek ve vývoji svého potomka. A připisuje je zprvu jeho individualitě.
Autismus není jen negativní záležitost. Mnoho dětí s autismem má velmi zajímavé koníčky, jsou celý život upřímní, mají rádi řád, kterému když se přizpůsobíme nebo jim ho utvoříme dle sebe, přijdeme na chuť. Neplatí, že se striktně žádný autista nechce mazlit a nemá rád tělesný kontakt. Setkala jsem se s autisty, kteří milovali zvířata, masáže, pohlazení a škrábání zad. Nechtěli být bez své mámy nebo knížky o Krtkovi.
Život s autistou
Bylo by mylné se domnívat, že život po boku člověka s autismem bude bezproblémový nebo naopak plný těžkostí. Bude přesně takový, jaký si ho určíme. Není mnoho autistů, kteří by si striktně hlídali svůj svět. Ani neplatí, že nechtějí komunikovat. Protože nekomunikovat nelze. Musíme ke každému z nich přistupovat velmi individuálně a neplatí, že čím víc lidí s diagnózou autismu poznáme, bude pro nás jednodušší s nimi komunikovat. Měli bychom se naladit na jejich komunikační úroveň (VOKS – výměnný obrázkový komunikační systém, znakovou řeč, sledovat mimiku, řeč jejich těla). Protože ve chvíli, kdy s vámi začnou spolupracovat, se dostanete do jiného světa. Náročného a pro nás i těžko pochopitelného, ale o to čistšího a neobjeveného.
ZDROJE:
Říčan, P., Krejčířová, D. a kol.(2006). Dětská klinická psychologie. Praha:Grada.
Vágnerová, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha:Portál.
Zdroj:www.opsychologii.cz