1.1.2016 | Autor: Adéla Kafková, studentka PdFMU, dobrovolník Mise naděje, z.s. ,www.misenadeje.cz
Když byl mému synovi v polovině osmdesátých let diagnostikován autismus, moje hlava zažívala pocit, jakoby se chystala explodovat. Diagnóza byla vysvětlením toho, proč sebou házel a motal se, ale to slovo na ‚A‘ mi uvízlo v krku. Většina rodičů, převážně matky, mi říkali, že se jim ulevilo, když se konečně dozvěděli oficiální diagnózu, protože věděli, že je něco v nepořádku.
Bez ohledu na to, v jakém spektru reakcí se člověk nachází, mysl se rychle přesouvá vpřed do budoucnosti a nemůže se ubránit přemýšlení o tom, co se stane:
– Zmizí někdy tyto způsoby chování?
– Jak dobře bude moje dítě schopné komunikovat?
– Bude žít samostatně?
– Bude schopno mít intimní vztah?
– Co se stane, až budeme pryč?
Vzhledem k tomu, že autismus je neviditelný a diagnostikuje se na základě pozorování chování, je přirozené se na chování zaměřit. Je přirozené představovat si, že docílíme toho, že toto chování zmizí, nebo se alespoň minimalizuje, a dítě se uzdraví. Některé z chování našich dětí s poruchou autistického spektra může být až tak zničující, že se to stane úkolem pro celou rodinu. Tento článek se pokusí poskytnout pohled na otázky, kterých se obává většina rodičů.
Většina léčby se zprvu zaměřuje na redukci problémového chování. Naše děti se musí naučit adaptivnímu chování, aby byly přijaty ostatními a ‚spojily‘ se se svými rodinami. Pozitivní chování napomáhá rodičům a odborníkům řešit problémy relativně novým způsobem. Namísto používání tradiční metody ‚odměn a trestů‘, pozitivní chování podporuje předpoklad, že všechno chování je komunikace. Rodiče, učitelé a terapeuti spolupracují, aby zjistili, jak se dítě pokouší komunikovat, učit se novým dovednostem a alternativnímu chování, aby zjistili, jaké jsou potřeby dítěte.
Co víme z předešlého výzkumu….více
Vložila: Sara S., 1. ledna 2016
Zdroj:www.misenadeje.cz
