Sociálním službám se věnuje už od střední školy. Co ji k nim přivedlo a proč se k pomáhajícím profesím uchylují i lidé z komerční sféry, kteří by si jinde mohli vydělat víc?

V Hornomlýnské se zaměřujete na pomoc dětem s kombinovaným postižením. Jak jim pomáháte?

Poskytujeme dvě registrované sociální služby, konkrétně odlehčovací službu a službu osobní asistence. Pojem odlehčovací služba je většinou pro laickou veřejnost úplně cizí. Setkávám se s tím, že lidé vůbec nevědí, co si pod tím představit.

O co se tedy jedná?

V podstatě to lidem přibližujeme jako alternativu speciální školky. Rodiče sem vodí své děti se zdravotním postižením, my se tu o ně staráme a rozvíjíme jejich dovednosti. Zaměřujeme se na děti od dvou do třinácti let z Prahy a Středočeského kraje. Dítě tu má vše, co potřebuje. Díky kvalifikované péči k nám dochází i děti s těžkým postižením.

S jakými zdravotními obtížemi k vám děti přicházejí?

Jde o běžně známá zdravotní postižení, jako jsou poruchy autistického spektra, Downův syndrom, poruchy chování, učení, různé disfunkce. Setkáváme se ale i s dětmi, které mají velmi vzácné syndromy, například Costello syndrom, Di-Georgův syndrom, WolfHirschhornův syndrom. Jedná se o syndromy, u kterých se i my musíme dovzdělávat, informovat se, abychom věděli, jak dětem zajistit co nejkvalitnější odbornou pomoc.

Jste vedoucí osobní asistence. V čem dětem pomáhají osobní asistenti?

Osobní asistenti pomáhají dětem přesně v tom, co potřebují. Je to terénní služba, takže asistenti dochází přímo za dítětem. Pomáhají mu doma, ve školách, školkách, nebo ho doprovází, kam je potřeba. Pomáháme dětem od tří do patnácti let. Přínosem pro rodinu je, že nemusí žít v izolaci. Rodiče mohou jít v klidu do zaměstnání, mohou si obstarat, co potřebují. Zároveň jejich dítě s postižením může navštěvovat školy, ať už běžného nebo speciálního typu, může se vzdělávat, hledat si kamarády. Dítě se velice rychle učí různé dovednosti. Je to pro něj přínosnější, než kdyby bylo stále zavřené doma. Může zažívat běžný svět, začlenit se do běžného života.

V čem je pro dítě asistent či asistentka přínosem?

Je pro něj osobou, která mu zprostředkovává svět. Přibližuje mu ho. Učí ho. Rozvíjí ho v maximální možné míře, jaké je dítě schopno.

Jaký by měl být dobrý osobní asistent nebo asistentka?

Určitě by v našem případě měli mít rádi děti a mít kladný vztah k dětem s postižením. Velikou výhodou jsou zkušenosti, ať už ze školy, praxe, dobrovolnické činnosti. Musejí mít motivaci pomáhat. Důležitá je trpělivost. Práce s dětmi s postižením je fyzicky i psychicky náročná. Je nutné hledat cesty, jak jim náš svět přiblížit, naučit je se orientovat a začlenit. Hodně věcí je pro nás automatických, protože vidíme, slyšíme, můžeme chodit, používat ruce. Děti s postižením se s věcmi seznamují jiným způsobem.

Asistenti musí s dětmi překonávat řadu překážek. V čem dál je tato práce náročná?

Člověk musí být nejenom trpělivý, ale také citlivý. Děti mají dny, kdy je něco bolí, není jim nejlíp. Asistent musí vycítit, kdy je lepší odstoupit od stanoveného plánu a trochu polevit. Je důležité, aby byl citlivý k handicapu a potřebám dítěte. Úrovně náročnosti souvisejí také s mírou postižení. Velkou výhodou práce s dětmi je to, že u dětí lze spatřovat posuny kupředu, vidíme, jak rostou, jak se zdokonalují, osamostatňují. Zároveň je velmi náročné být s dítětem, které má bolesti a přes obrovské úsilí všech se mu třeba nedaří dosahovat určitých dovedností. Pokroky jsou drobné a často vyžadují hodně času, trpělivosti a hledání nejrůznějších způsobů práce. Když se to pak podaří, tak to prostě stojí za to.

Sama jste začínala jako osobní asistentka. Co vás k této práci přivedlo?

Někdo se rodí se sklonem pomáhat a být prospěšný druhým. To je asi můj případ. Od mala jsem ráda pomáhala a starala se, mám i mladší sestru, takže to může souviset i s tím. Už střední školu jsem si vybrala se sociálním zaměřením, absolvovala jsem různé praxe. Bavilo mě to a naplňovalo. Pokračovala jsem v tomto směru i na vysoké škole. Provází mě to od dětství přes všechna studia až doposud. Možná to nemůže dělat každý, ale nikdy není pozdě s pomáhající profesí začít. Motivovaných lidí není v tomto směru nikdy dost.

Máte na starosti výběr nových asistentů. Často s nimi mluvíte. Co lidi motivuje pomáhat?

U výběrového řízení se ptám přesně na otázku, co lidi motivuje pracovat pro neziskovou organizaci jako osobní asistent. Někdo má to prostředí rád a pomáhat ho baví. Má vlastní zkušenost v rodině či blízkém okolí. Jiní k nám přicházejí z komerční sféry. Takový člověk třeba dlouhodobě vykonával práci, která ho neuspokojovala. Vztahy na pracovišti nefungovaly, byl pod velkým tlakem. Na práci navíc nebyly vidět takové výsledky a člověk z ní neměl uspokojení, jako máme my tady. Dobrý pocit z pomoci druhým je asi ta nejsilnější motivace.

Řada lidí tvrdí, že práce s dětmi je sice náročná, ale obohacující. Jak je to zde?

Určitě je tato práce obohacující. U mě nejvíce proto, že se člověk dívá více kolem sebe. Stále hledá způsoby, jak se s dítětem sladit, jak mu nabídnout věci, které potřebuje. Člověk rozvíjí svou citlivost vůči potřebám druhých. Více si všímá svého okolí. Ročního období, co se děje venku, různých změn. To vše pak přibližuje svým klientům. Já díky práci s lidmi věci kolem sebe mnohem více vnímám, prožívám a užívám si je.

Dětem pomáháte nejenom se základními potřebami, ale také se zapojením do většinové společnosti. Daří se to, ubývá bariér?

Je tu trend začleňování dětí s handicapem do běžných škol. Zde je otázka, do jaké míry je to vhodné.

Jaký je váš názor na inkluzi?

S naprostou integrací dětí s postižením do běžných škol se neztotožňuji. Myslím, že to není ku prospěchu ani jedné strany. Naše děti potřebují pomocníka a speciální prostředí. Běžnou výuku naprostá integrace může brzdit. Při správné integraci naopak děti vnímají, že se mohou například se spolužákem na vozíku normálně bavit, akorát má místo židle vozík a potřebuje bezbariérový vstup. Děti si rozvíjí sociální dovednosti. Jsou citlivé. Vědí, jak spolužákovi s handicapem mohou pomoci. V případě, že se to přežene, může inkluze všech dětí přinést více škody, než užitku.

Roste ve společnosti obecně podpora dětí s postižením?

Ano. O problematice se mluví. Je dobře, že děti nejsou zavírané do ústavů. Osobní asistence se podporuje. Myslím si, že se k ní společnost staví pozitivně a cítí, že je potřeba. Určitě nastal velký posun. Rodiče mají možnost chodit do zaměstnání a jejich děti se vzdělávat. Lidé jsou dnes zvyklí potkávat lidi na vozíku nebo dítě ve speciálním kočárku. Už se tolik nebojí začít s takovou maminkou komunikovat. Určitý ostych tam ale stále je.

Setkávají se tedy osobní asistenti i s negativními reakcemi, když doprovází handicapované dítě?

Pořád nejsme na úrovni, že by se asistenti nesetkávali s tím, že se na ně někdo divně dívá. Občas je napomenou, že mají nevychované dítě. Stále se setkávají s udivenými pohledy. Řešíme s nimi záležitosti z terénu a víme, že se asistenti stále dostávají do nepříjemných situací, kdy okolí reaguje neadekvátně. Někteří lidé nejsou ani ochotni pomáhat. Křivdila bych ale společnosti, kdybych tvrdila, že se k lidem s handicapem staví jenom zády. Myslím si, že jdeme správným směrem.

Horší je to s financemi. Různé organizace upozorňují, že podpora od státu vystačí handicapovaným na pouhé čtyři hodiny asistence denně…

V úterý se k tomuto tématu uskutečnilo setkání v Lazarské, které organizovala obecně prospěšná společnost Asistence. Cílem tohoto setkání bylo upozornit na nedostatek finančních prostředků, které mají osoby s handicapem v případě, že chtějí žít co nejvíce běžný život, ale jsou při tom odkázáni na pomoc dalších osob. Služby, které by potřebovali, si však nemohou zaplatit v plném rozsahu, jaký potřebují. Apelovalo se na možnost zahrnout v rámci novelizace zákona o sociálních službách možnosti individuální výše podpory pro lidi s postižením.

Pociťujete nedostatek peněz na péči i u vámi poskytované osobní asistence?

Ano. V průběhu let se nám také krátí požadované rozsahy asistencí, které souvisí s nedostatkem financí rodiny na úhradu služby v takovém rozsahu, jaké by jejich dítě a oni potřebovali. Příspěvek na péči jim nestačí, a proto hledají další způsoby, kde finance získat.

Každé dítě má jednoho asistenta, nebo se střídají?

Jedno dítě má jednoho asistenta. Někdy se střídají dva, to bývá maximum. Není dobré, aby se jich střídalo víc. Děti mají tendenci se na asistenta fixovat. Zároveň ho dítě vnímá jako autoritu, přítele, vzniká tam osobní vztah. I dítě s handicapem je třeba vychovávat, směrovat, určovat mu hranice, někam ho vést. To se daří mnohem lépe, když je u něj jedna, maximálně dvě stálé osoby. Už při výběru asistenta klademe důraz na dlouhodobou spolupráci.

Kdo si vybírá koho. Asistent dítě, rodiče asistenta, nebo zasahujete vy?

Kvalitních osobních asistentů je nedostatek. Poptávka je vysoká. Nedaří se nám ji uspokojovat. Výběrové řízení máme vypsané celý rok. Zájemci při něm prochází pohovorem, zjišťujeme jejich motivaci, kvalifikaci. Zároveň si předem musí projít nabídku dětí, které potřebují asistenta. Potřebujeme asistenty ke konkrétním dětem. Zadavatelem služby je rodina a ta rozhodne, jestli námi předvybraný asistent u nich bude pracovat nebo ne. Probíhají seznamovací schůzky. Rodina sdělí své představy, požadavky a cíle asistenční služby. Poté si všichni řeknou, zda mají zájem. Aby se mohlo asistovat dlouhodobě, je potřeba, aby si všichni vzájemně sedli a byli spokojeni.