„Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a vycházeje ze shora uvedeného porovnání uzavřel, že finanční částky, které na smluvním základě byly poskytovány osobní asistentce žalobce J. M. (která byla současně i asistentkou pedagoga) pokrývaly pouze osobní asistenci a nikoli činnost, kterou vykonávala jako asistentka pedagoga. S tímto právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Ze smlouvy o osobní asistenci uzavřené mezi žalobcem a J. M. vyplývá, že osobní asistence měla spočívat v pomoci s integrací v základní škole – vedení při výuce, dopomoc, dohled, doprovod mezi domovem a školou, a to jen v pracovních dnech. Je-li smyslem a účelem osobní asistence pomoc při činnostech, které osoba se zdravotním postižením potřebuje (§ 39 odst. 1 věta druhá zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), potom v případě, že tato osoba je žákem základní školy a potřebuje pomoc při výuce, ale i pobytu ve škole včetně dopomoci při hygieně, stravování, oblékání či začlenění mezi ostatní žáky, naplňuje taková činnost smysl osobní asistence [§ 39 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 108/2006 Sb.], a to přestože prováděcí předpis (§ 5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.) tyto činnosti nezahrnuje.“

Velmi mě zaráží, že nejvyšší soud vyhodnotil dopomoc při hygieně, stravování, oblékání či začlenění mezi ostatní žáky při výuce a pobytu ve škole jako osobní asistenci.

Neznám ten případ, pochopila jsem to, že škola poskytla asistenta pedagoga a zároveň rodič asistenta pedagoga „doplácel“ – podepsal smlouvu o osobní asistenci. Chápu platbu za osobní asistenci při doprovodu dítěte do školy a ze školy (to je klasická osobní asistence), ale ve škole by osobní asistent přeci neměl být… což nepřímo nejvyšší soud vyvrací. Více zde.