Aneb co přesně mohou žáci a studenti dělat pro to, aby jejich učení vedlo k většímu pochopení látky a jejímu zapamatování.

Daniel T. Willingham se po získání doktorátu z kognitivní psychologie na Harvardu dlouhodobě věnoval výzkumu paměti. Jak sám ale říká, jeho práce bylo hodně technická a odtržená od reality. „Zkoumal jsem sice, jak se lidé učí, ale nepomáhal jsem jim, aby se učili lépe,” vzpomíná. To se změnilo s pozvánkou na konferenci pro učitele, kam přijal pozvání prezentovat závěry svého výzkumu. Obavy z toho, že pěti stům pedagogům nebude mít ve své přednášce co nabídnout, byly tak velké, že požádal svou ženu, která ho na konferenci doprovázela, aby se jeho přednášky vůbec neúčastnila. K jeho velkému překvapení však učitelé o jeho poznatky zájem měli, a nejen to. Vědce překvapilo, že většinu z toho, co považoval za základní informace o fungování paměti a učení, značná část učitelů vůbec neznala. A to navzdory tomu, že jejich práce spočívá především v tom někoho něco naučit. Více zde.